Sportovní aktivity byly vždycky mým velikým koníčkem. Když jsem třeba svým dětem řekla, jestli třeba nechtějí se mnou sportovat, a to jezdit hlavně na kolečkových bruslích, tak se mi vždycky moje děti vysmály. Ony vůbec nechtěly sportovat. Opravdu hodně mě to mrzelo, protože my jsme už otce neměli, tedy vlastně já jsem neměla partnera a děti neměly už otce, protože on od nás odešel, když děti byly ještě malé, děti jsou dvojčata a musím uznat, že jsem byla alespoň ráda, že jsem měla nejlepšího kamaráda a kamarádku, kteří se mnou právě chodili sportovat. Takže jsme potom nakonec sportovali ve třech.

Uznávám, že někdy to bylo velice náročné, protože my partner vážně chyběl a také mě mrzelo, že právě moje děti vůbec nechtějí se mnou sportovat. Jenže co jsem měla dělat? Opravdu nemá smysl, abyste třeba někoho nutili do něčeho, co nechce a už vůbec nemá cenu třeba nutit své děti, aby třeba sportovali nebo aby dělaly to, co chcete vy, protože když to potom budete dělat a děti budou do toho nuceny, tak je to nebude bavit a získají potom k tomu odpor. Takže jsem toho nechala. Nakonec bylo také skvělé, že asi po roce a půl právě za mnou přišla moje dcera a řekla, že by také chtěla sportovat a jít se mnou nakonec na kolečkové brusle.

Když jsem tohle řekla potom nejlepšímu kamarádovi a kamarádce, tak oba byli rádi, protože můj nejlepší kamarád má také dceru a řekla, že bude jezdit s námi, takže jsme potom nakonec jezdili v pěti. Musím říct, že kolečkové brusle nás opravdu hodně bavili, dokud právě moje dcera nespadla na kolečkových bruslích, narazila si koleno a loket, takže brečela potom dva měsíce a na kolečkové brusle vůbec nechtěla vlézt a řekla, že už s těmi kolečkovými bruslemi naprosto končí, že už na ni v životě nestoupne. Nakonec to ale dopadlo tak, že asi po dvou měsících znova začala jezdit a musím uznat, že je opravdu šikovná. A moje dcera potom také začala ještě jezdit na kole a druhá dcera začala plavat. Takže jsem ráda, že obě dvě moje dcery dělají nějaké sportovní aktivity.